V roce 1935, kdy byla přiznána existence Luftwaffe, byly k výcviku používány jak jednosedadlové kluzáky, tak letadla těžší než 2,5t. S německou důkladností byla roztříděna do skupin, kterým odpovídaly i patřičné pilotní licence.

S několika výjimkami se podle civilní identifikace dalo poznat, k jaké třídě letoun patří.

Klasifikace námořních letadel byla podobná až na odchylky ve váhových rozdílech:

Jak je uvedeno výše, v tomto systému bylo několik odchylek. Například letadla s registrací začínající D-I byla "experimentální". Zřejmě šlo o nějakou nordickou lest. Většinou šlo o letouny vojenské, včetně hydroplánů. Například Heinkel He-45 (D-ISES) sloužil v roce 1935 jako průzkumný letoun u Aufklarungsgruppe 24 v Kassel-Rothwestenu.

S vývojem složitějších a následně i těžších letounů se klasifikace jednotlivých tříd během války několikrát měnila. V roce 1944 vypadala následovně:

V létě 1939 OKL (Vrchní velitelství Luftwaffe) a RLM (Říšské ministerstvo letectví) ustanovilo početní stavy letadel v jednotlivých A/B školách. Teoreticky měly mít školy typu A2 45letadel, B1 21 a B2 30 letadel. Mělo to za cíl uspořádat počty rozdílných typů cvičných letadel tak, aby to přineslo výhody při jejich výrobě i údržbě. Dalším přínosem bylo snazší stanovení standardů výcviku.

Po německém průmyslu byly požadovány vysoké dodávky bojových letadel, to ovšem znamenalo, že výroba nových cvičných letadel byla velmi pomalá a přednostně byla umísťována do okupovaných území, hlavně do Protektorátu a Francie. Nehledě na někdy pochybnou kvalitu výcviku, s osvobozováním výrobních a výcvikových míst byl vyvíjen ještě větší tlak na systém výcviku. V mnoha případech byly letecké školy přinuceny pracovat s ohromnou různorodostí strojů (včetně kořistních) jen aby nadále plnily svou funkci. Základní rozdělení letounů z německé produkce pro výcvik pro jednotlivé pilotní licence z počátku války bylo následující:

A2 Pozemní
Bu131, Bu133, Bu 181, Fw 44, He 72, Kl 25, Kl 35

Bl Pozemní
Ar 65, Ar 66, Ar 68, Ar 76, Ar 96, Fw 56, Go 145, He 45, He 46, He 51, Bf 108

Bl Námořní
He 42W He 60W, He 114

B2 Pozemní
Fw 58, He 70, Ju F13

B2 Námořní
Ju W33 W Ju W34 W

Pozdější válečné nároky ukázaly potřebu zvláštních cvičných verzí bojových letadel a tak vznikaly dvoumístné verze Focke-Wulfu Fw 190, Messerschmittu Bf 109 and Messerschmitu Me 262.

Mimo letounů německé výroby se na výcvikových letištích Luftwaffe vyskytovalo mnoho zahraničních letounů. Nejvýznamější podíl měly české Pragy a Avie. Bylo využito i několik strojů americké výroby dříve sloužících ve francouzské Armee de l'Air (např. North American NA-57, tj. verze Texana s pevným podvozkem). Mnoho francouzských stíhacích letadel bylo použito pro pokračovací výcvik (zejména Dewoitine D.520). Obecně řečeno, každý letoun, který se dal alespoň trochu použít pro výcvik, našel své místo v inventáři Luftwaffe. Dokonce I některé letouny sovětské provenience, jako např. SB-2.

Poslední aktualizace: